Pálavský věšák

V letním parnu jsme se nalodili do skvělého minibusu, který nám zapůjčilo Iveco Agrotec Hustopeče (dík!). Už začátek naší cesty vypadal nadějně. Těšili jsme se na slibovaný Doktorův kopec masa ze zabijačky. Mňam. Nakonec z toho byl jenom sáček masa, no co už…V Lídlu jsme nakoupili zásoby a jelo se. Při sledování poučných filmů, které přinesl Mira z videopůjčovny svých rodičů bylo hodně veselo. A co teprv podívaná, kterou zhlédli cestující Českého národního expresu? Určitě na ni do smrti nezapomenou (ten kdo nejel, nepochopí :-)). Po příjezdu do Srbska jsme zkontrolovali kemp. Naše náročné podmínky splňoval. V případě nešťastné události tam byly k dostání rakvičky a pivo…Ale co to? Bába jebe dědu! No fuj! Pohoršení nocležníci nám pohledy naznačovali, že náš pravý cíl je pod Alcazarem. Za mocného světla čelovek jsme se tam odplížili. Někdo zaspal a někdo ne. Ráno vstávali všichni. Teda ti, co chtěli lézt. Lézt dokud žhavý kulatý satan nezačal pálit. A tak jsme lezli…Další den jsme si udělali výlet do Ameriky. Týden před náma se tam při slanění zabil nějaký týpek, ale to nás nemohlo odradit. Za doprovodu malebného koncertu vážné hudby, laděného v tónině A dur (kdo nevěří a je otrlá povaha, ať klikne SEM), jsme si to šinuli zatáčkama do karlštejnských kopců. Bylo takové horko, že by se roztopil nejeden nanuk a tak nám studená voda v lomu, kam jsme si slanili, přišla vhod. Nikdo se nezabil a kupodivu ani neutopil. Po návratu nás přivítal kemp přítomností několika „nebezpečných“ slečen. Mira zareagoval na naše povzbuzování a vytáhl svůj nástroj, kterým holky okamžitě uchvátil. Nesmělým krokem a s ještě nesmělejším úsměvem, se na něj přišly podívat. Jo kytara doslova čaruje s dívčím srdcem… U baru valili trempíci bednu od whisky a bába začala zase jebat dědu. Naše nové kamarádky, které jak jsme zjistili byly z Belgie, náš hudební talent okouzlil natolik, že prosily na kolenou, ať s nima strávíme večer. Trempíkům se to vůbec nelíbilo. Navíc holky nechtěly pít jejich fernety a tak jsme okolo půlnoci museli ujet s autobusem z kempu. Hrozilo totiž, že by jeho kola nerozchodily útoky zálesáckých nožů. Ráno jsme zatlačili slzu. Belgické chiro girls nás opustily. V uších nám zněl jejich sladký elfský zpěv… Za tu krátkou dobu, která nám zbyla do odjezdu domů, jsme kromě lezení v Alcazaru stačili slanit z vrcholu svatého Jana pod skalou, kde Boubel dokázal nejednomu rozhoupat žaludek (ne že by nám z něho bylo blbě, ale houpačka do jeskyně byla fakt maso 🙂 ). Taky jsme zjistili, že najít vodopády není jednoduché, naopak zabloudit při hledání vodopádů jednoduché je… Už víme, že jsme projeli víc nafty, než jsme nakoupili, a že pivo stojí na benzince víc, než jsme ochotní zaplatit. A taky věříme v globální oteplování planety, protože byl nechutný hic. Tučňákům tím pádem přejeme větší zimu a eskymákům odolnější iglů. A sobě? Víc takových vychytaných akcí….