Peilstein – červen 2004

Jednoho pochmurného dne jsme vyrazili lézt do Rakouska. Sice bylo fakt hnusně, ale lepší jet někam, než nikam 🙂 Štěstí nám přálo. Na benzince jsme zjistili, že máme prasklé kolo, tak jsme měnili. No a pak směr Mikulov a dál na Vídeň. Rakouské dálniční známky jsou drahé a my jsme chudí. Pavel vzal nějakou starou a izolepou ji přilepil na sklo. Trochu to padalo, tak to Mira radši „pojistil“ další vrstvou izolepy, prostě NENÁPADNÉ jak sviňa. Mobilní Gendermarie se na nás na dálnici A2 nějak divně dívali, ale pohoda. Přijeli jsme na místo. Z malého parkoviště se na nás smála skála. 15 minut do prudkého kopce, ale vášeň nás hnala vpřed. Nikde nikdo, byli jsme tam jen my a perfektní vápenec. Cest tolik, že šla hlava kolem, všechny skvěle odjištěný, jen se to lesklo. Hurá ……….. Slunko to za mrakama moc nebavilo, tak vytáhlo ty svoje sluneční pracky a opřelo se do nás. Labůžo. Ozvěnou se neslo „Kokote, dober“ a potroublí rakušáci, kteří se přijeli slunit, nechápali, kdože jim to ruší siestu. Jejich jediné dvě slova zněly „gris got“, což mi připadá docela trapné. Najednou jsme uslyšeli češtinu. Ha, krajani. Nějaký pár z Olomóca. „Odkud ste? Vod Břeclavě? Tam kósek je Hodonín, né? Tož to možná znáte malého sprostého Kubu, né?“ Haluz. A lezlo se až do soumraku. Pak tramtadadá domů.

By | 2017-04-05T17:26:36+00:00 5. června 2004|Články a zážitky, Nezařazené|0 Comments

Napsat komentář