Jednu hnusně studenou prosincovou neděli jsme se vydali do Chřibů. Liga výjmečných lezců maniaků, kteří navzdory sněhu a ledu podnikli nebezpečnou sebezničující akci, vystoupala náročným terénem…..vysoko. Tak vysoko, že uvažovali, jestli nenasadit kyslíkové přístroje. Téměř pod vrcholem Mount St. Barbora jsme rozbili základní tábor. Až z daleké brněnské tundry k nám přiběhl Vlk. Měl červenou bundu a mluvil plynule česky, což bylo divné. To přece vlci obvykle nedělají! Michal Giláni, lezec roku, po důkladném očištění cesty zvané Giffy, nasadil své lezky. Snad aby se víc namotivoval, spadl za první preskou…. a rozbil si na padrť klouby na prstech. Rudá krev se pomalu vpíjela do bílého sněhu. Druhý pokus……a…….a…….je to tam!!!! Giffy se pod jeho uměním sklonil. Už ve volnějším tempu jsme potom bruslili na plotnách Barborky. Co chyt to led. Snad jsme zvolili špatnou výbavu, nevím. Možná mačky a cepíny by se nám hodily víc, než lezečky a zmrzlé prsty. Ale ten, kdo neví, nepochopí. A kdo chce pochopit, může se vydat v našich stopách (jestli tam teda ještě nějaké jsou, protože byla obleva). Důkaz naší nesmrtelné odvahy je zaznamenán na vskutku unikátních fotografiích.

Peťa

IN MEMORIAM: Mates (člen naší odvážné výpravy, který nebyl nedělní ráno k nalezení)