Hlavně, že se leze se. Je jedno, jestli je sníh nebo led, jestli padá z mraků déšť nebo tragač, na kterém se ještě před chvílí vozil opilý kolega anděl, nezastaví nás ani výbuch jaderné elektrárny. Hlavně když zůstane stát skála. Asi je zbytečné zmiňovat, že ve Chřibech je supr písek. A když je venku něco okolo +3 stupňů, tak se tam s ledem nesetkáte… Zato tam můžete potkat kolegu Vlka. Za prvé když si sednete na studený šutr a za druhé, když uslyšíte ze skal, že „…ta 7 je nanejvíš tak za 6…“. Prostě naše banda ve složení Michal Giláni, Mates, Mira a já, opět potkala známého deklasifikátora cest. Přijeli jsme a sluníčko svítilo. Tak hurá na to. Nalít do sebe horký čaj a …..lezem. Když tu náhle přešla obloha do barvy ocelové šedi a strhnula se sněhová bouře. Dlouhou dobu jsme přemýšleli, co kdo z nás spáchal za hřích, že nás chce pán Bůh dostat od skal zpátky do auta. Ale kdo se nevzdá, vyhraje. Bůh to asi vzdal, když zjistil, že se k nám blíží Boubel a jeho tlupa. Najednou se mraky protrhaly a teplota vzrostla nanejmíň o pět stupňů. Že by to bylo i přítomností Doktora? Tuto otázku nechám viset ve větru. Další člen Boubelovy tlupy (Luďa) přijel perfektně vybavený horolezeckýma pomůckama. Snad jen sedák mu chyběl, ale to je nepodstatné. Za soumraku přijeli i zástupci domácího týmu UH v podobě mocného ROHa a jeho maminky. Ten si také vybral krutou sobotní daň v podobě utrhlé osy na svém autě při návratu domů. Jednoduše super den 🙂

Peťa