(Truhlíkovo neštěstí aneb pan Větvička a Čistič sobích exkrementů v akci)

Středeční odpoledne nezačíná zrovna vesele. Interference způsobené mobilním telefonem poblázní většinu vybavení laboratoře katedry fyzikálního inženýrství. No, vůbec to nebyl můj mobil, ale naštěstí se vše obešlo bez vážnější újmy, a tak s batohem na zádech sprintuji na hlavní nádraží města Brno. Vlak jede na čas a já vysedám v Břeclavi pod mírným časovým tlakem. Snahu o nadupání veškerého materiálu do šedesáti litrového batohu přerušuje můj otec s názorem, zda bychom nechtěli přec jen jet pozdějším vlakem. Volba tedy padá na vlak ve 21.17 hodin SEČ, což vytváří dostatečnou časovou rezervu pro kompletní přípravu. U Srholců doma rozhodujeme, že já ponesu na zádech železářství a Kuba stravu na příštích několik dní. Vše je tedy pečlivě udusáno do batohu, kam by se ani „ň“ navíc nevlezlo.

V devět hodin už stepujeme v nádražní hale v Břeclavi s nelidsky těžkými batohy. To nejlepší nás ale teprve čeká. Asi po dvou minutách nás oslovuje slečna, kolem které zmateně pobíhá chlapík v černé bundě. Prý ať se s ním zkusíme domluvit, přičemž se za námi dotyčný borec pouští a je nám společníkem na cestě do Bratislavy. Z jeho gestikulace jde pochopit, že mu nefunguje roamig, a první slova, která z něj vylezou jsou anglicky. Tak jo, na anglickou otázku anglicky odpovím. Jaké překvapení je skutečnost, že on anglicky uměl asi jen tu první větu (no běs, ujel mu vlak, další už nejel, katastrofa). Na Ostrvě jsme mu později přiřadili krycí jméno „Truhlík“. Ať je kdekoliv, doufám, že dojel dobře. O půlnoci přesedáme v Blavě na vlak do Popradu, kterým se nepochopitelně přepravuje půlka Slovenska, fakt paráda. Cesta jako z pohádky provázená babičkou hledající dědečka a svoje kupé končí ve 04.15 ve Štrbě.

Kupujeme lístky a první ranní zubačkou jedeme na Štrbské pleso. Po zjištění, že nám ujela električka na Popradské volíme alternativu odpočinku na nádraží a čekání na další spoj okolo šesté hodiny. Tak si teda ležím na lavičce, která mě nepříjemně tlačí do zad a sleduji dění v aule. Výpravčí přichází budit pokladní, stánkař pomalu otvírá svůj obchůdek se vším možným a můj spolulezec spokojeně spí na široké lavici pod telefonní budkou. Jak se blíží čas výjezdu, kupuji lístky, scházející zapalovač a hnusné kafe z automatu. Budím Kubu, který na mě vyvalí oči a říká: „Nebudeš věřit, co za hovadinu se mi zdálo“. No nevěřil jsem a ani Vy věřit nebudete. Zdálo se mu, že já jsem u nich doma v pokoji pilně vysával Sobí exkrementy (ano sob, zvíře z dalekého severu). Drsná šichta, ne? No od té doby doporučujeme každému spát pod telefonní budkou.

Pokračujeme električkou na zastávku Popradské pleso, kde za tmy vysedáme. Cesta po modré značce se mění v očistec, jelikož každý další krok s batohem vážícím cca 40 kg je radost, na kterou záda jen tak nezapomenou. Asi po hodině chůze nás předjíždí červený Land Rover horské služby. Chlapům se nás zželelo, a tak zastavují u krajnice. „Chalani, idete hore?“, je spásná otázka. Odpověď je „Jasné“ a my usedáme do kufru spolu s lavinovým pso – medvědem, který s sebou v zatáčkách mlátí na všechny strany. Strýček řidiče byl asi Colin McRaye, a tak se s jízdou po horské silničce moc nemaže. Na závěr několik skoků u chaty a vysedáme do brzkého horského rozbřesku. U chaty se chystá kompletní horská k nácviku zásahu a tempem podobným spěchu na autobus vyráží do Mengusovskej doliny.

Kuba vaří snídani a já zajišťuji ubytování na příští tři noci. Po chutné polívce neseme věci na pokoj, kde už spí grupa horolezců z Hradce Králové a Chomutova. Letmo se zdravíme a po otázkách co máme s sebou za alkohol balíme a jdeme lézt na Ostrvu. Stoupáme podél břehu na symbolický cintorín a odtud pod Galérii Ostrvy. Po obhlídce padá volba na Polský komín (IV). První délka jde ztuha a zmrzlé prsty si pomalu zvykají na studenou žulu. Kuba mi dává na vědomí, že bych mohl něco založit, jelikož podlaha z 10 metrů by nebyla pěkná. Tak tady jde čok, a tady friend, cca ve 20 metrech je v plotně dobrá skobka. Pak těžší místo přes převislý koutek, nad kterým se dá taky něco dát. Pak je skobka schovaná za hranou na pravé straně, které jsem si nevšiml a tak jsem trochu vzdušněji odlezl ke štandu. Kuba funí ve spodních plotnách a na mě pomalu začíná svítit sluníčko. To byla výhoda i nevýhoda, poněvadž se asi 4 délky nad námi spustil ze sněhového pole potůček, který se po cestě plotnami změnil ve vodopádek přímo nad mým štandem. Kuba dolézá na stanoviště, které se díky vodě tekoucí přes převis stává neschůdným. Osazujeme skobku navíc a na půlkách nám to akorát vychází dolů. Odpočíváme na svazích sluníčkem zalité stěny Ostrvy a sledujeme naše kolegy bojující v levé stěnce. Cesta vlakem nás přec jen zmohla, a tak balíme a sestupujeme na chatu. Po zlidštění našeho zevnějšku poleháváme na palandách a debatujeme s našimi kolegy nad rozmanitými hodnotnými problémy (nic než naprosté kraviny se neřešilo). Usínáme se slepicemi tj. něco po 20.00. Náš zítřejší cíl byl jasně dán, pokořit Ihlu (jehlu) v Ostrve.

Budíček v 6.30 spojený s odchodem zbytku pokoje na Voliu vežu nám pomalu otevírá oči. Rychlá snídaně a už šlapeme zrůdnými serpentinami tatranské magistrály do sedla pod Ostrvou. Asi po hodině uhýbáme do masivu Predné Ostrvy a prvně špatnými, později kompaktními kouty. Pod vrcholem nás čeká naše oblíbená kosovka (kosodřevina) a vrcholové foto na Predné Ostrve. Jaké nemilé zjištění, že od našeho cíle nás dělí dosti hluboká propast. Traverzem prostupujeme podél věží masivu a po hodině se dostáváme na vrcholovou plošinu. Tady dáváme tatrankový odpočinek a připravujeme štand pro slanění velkým žlabem k nástupu Ihly. Slanění je luxusní a po krátkém traverzu jsme pod nástupem. Kuba ještě ráno u chaty tvrdil při pohledu na jehlu Ostrvy, která se tyčí uprostřed celého masivu jako velký prst, že víc než 20 m nemá. U nástupu mu do smíchu moc není, jelikož to opravdu není drobek. Údolní stěna má dobrých 80 m a boční stěny ke 40 m. Nastupujeme v zadní partii podél převisů a velkého koutu. Založím sem tam smyču a frienda. Po vyhoupnutí na plotny následuje nádherné lezení v pevných plotnách lemovaných spárami, kde o jištění není nouze. Po chvilce už cvakám topovou smyčku a dobírám Kubu. Tomu se cesta také velmi líbí, až na závěrečný výhled. Ono pohled do 500 metrů hluboké expozice, kde máte dolinu jako na dlani je úchvatný, a pro mnohé nepříjemný. Fotíme jako Japonci na Staroměstském náměstí a chystáme slanění. Zpět k nástupu frčíme podél severní kolmé až převislé stěnky, která by jistě stála za navštívení. Vystupujeme zadním žlebem opět na vrchol Zadné Ostrvy. Odtud ještě pro skobky na štandu a magistrálou zpět na chatu. Přicházíme se soumrakem. Naši spolubydlící přichází za tmy se zprávou, že na Voliu vežu lezou jenom volové. Debatu nad podstatou aikida a dalších bojových sportů zakončujeme v 22.00 a jdeme do hajan (vysávat).

Následují ráno vyrážíme celá skupina na Ošarpance. Zjištění, že naši spolubydlící provozují kromě lezení pravděpodobně i běh s báglem na dlouhé tratě nás odsouvá na konec kolony. Zastavujeme se až ve Zlomiskové dolině, kde zjišťujeme, že se za námi žene dalších pět dvojic a všichni jdou na Ošarpance měníme cíl naší cesty. Uhýbáme z chodníku směrem ke Zlomiskové veži, která se tyčí na levé straně doliny. Za 30 minut už sedíme pod nástupem a vybíráme, kudy to polezeme. Volba padla na dlouhé hladké plotny začínající pod velkým převislým koutem. Nastupuji po lištách a úvodní boulder ve třech metrech, kdy člověk ještě nemá založeno potěší. Potom za nevýrazný odštěp do levé části plotny, kde se dá založit půlka friend. Pak překrok přes úzký travnatý pás a pokračování v položených plotnách max. do V stupně. Krom toho jednoho friendu se na těch 30 m nedá založit nic (je to fakt hladké ale dobře lezitelné po malých lištách). Na travnaté polici se dá vybudovat dobrý štand ve výrazné spáře. Další délkou si Kuba odbývá svou Tatranskou premiéru na prváka. Valí výrazným hladkým koutem a přes malý převis pod velkou střechu (V). Frendíky a hexy mizí v úzké spárce a Kuba dělá štand vlevo od velké střechy. S batohem na zádech funím jako lokomotiva, ale vychutnávám krásu horského lezení. Následující délka vede kolem střechy sokolíkem v drsné spárce, a pak zase plotny (IV). Smyčka okolo hrotu naznačuje, že i tady to trochu žije a já uhýbám do horizontální spárky končící ve žlebu oddělujícím nekonečné plotny od hlavní stěny. Kuba dolézá zbylé metry a po dohodě vystupujeme žlebem na vrcholový hřeben (II) . Odtud už poslední délkou (III) na vrchol a ve 13 hodin volám vysílačkou na stanoviště na hřebeni Kubovi, že ho máme. Za 10 minut se už na vrcholku ukazuje Kuba a společně se kocháme výhledem na Ošarpance, Dračí a Český štít. Sestupujeme travnatým žlebem do doliny směrem k Popradskému plesu. Poslední úsek je plný zmrzlého firnu, a tak raději slaňujeme. Sestup sutí budí chutě mého kotníku na nějaký ten Fenistil gel. Sestup je značen mužíky a za tmy se dostáváme na chatu. S horolezci s pokoje rozebíráme dnešní lezení a posloucháme další historky k Himaláje, Alp, And i Kanady. Na pokoji balíme věci na nedělní návrat a směňuji trojku frienda za skelety do ledu. Usínám s nepříjemnou představou o nedělním návratu.

Ráno nahazujeme batohy na záda, loučíme se s prima partou Hradečáků a nouzovým východem opouštíme chatu. Šlapeme asi dvě hodiny na Štrbské pleso, kde řešíme vzniklou Štěpánovo Šumkovo Doktorovu krizi. Po zjištění, že vše je OK opouštíme Štrbské pleso a vyrážíme zubačkou směr Štrba. Ve zdejší nádržní restauraci krátíme u Kofoly čekání na vlak. Po několika přesedání vystupujeme v zašedlé Břeclavi, kde už čekají netrpěliví rodičové na své unavené, špinavé, ale maximálně spokojené synky. Doma vysýpám z batohu železo a zpětně ho naplňuji hromadou sešitů a knih, přičemž vyrážím do stereotypu studentského života. Tím končí náš krásný horolezecký výlet do Vysokých Tater.

Závěrem bych rád poděkoval všem, kteří umožnili realizaci této akce, zvláště pak:

Kubovi Srholcovi, spolulezci a kamarádovi, za pevné nervy a dobré jištění.

Michalovi Gilánimu, za spoustu užitečných informací.

Kubovi Novákovi, za věnovaný čas u snídaně, a taktéž hromadu informací.

Yarricovi(Mgr. Jaromíru Sukupovi), za půjčení lezeckého materiálu.

Boubelovi, za materiál a informace.

Veronice Srholcové, za materiál.

Martinovi Bleskovi Majerovi, za vařič.

Staňovi Gajdošovi, za slogan vyslovený po příjezdu do Štrby „TATRY !!!“.

HK Hradec Králové: Koníkovi (Oslíkovi), který se strašně ožral. Doktorovi – Green Baret, panu Profesorovi, borcovi se kterým jsem směnil frienda za boty a všem ostatním z Popradského.

Horské službě Vysokých Tater za odvoz.

Taktéž smekáme před týmem Štěpán, Šumka a Doktor, kteří se vypořádali se složitou situací ve stěně Gerlachovském štítu.

A všem kdo tuto akci podporovali a jakkoliv fandili.

Díky moc.

J.Š.

V Brně 2.11.2005