Článek Tomáše Mrázka na lezci o lezení v malebném italském údolí Valle de Aosta se letos ukázal jako ta pravá inspirace pro jedenáctidenní lezeckou dovolenou. Spolujezdec a spolulezec zároveň Černokněžník byl už nachystaný dlouho dopředu a pár řádků a fotek na lezci převážilo ostatní varianty výletu. Malebné údolí, ležící ve stínu velikánů prý nabízí obrovské množství sektorů a různých druhů skal. Sportovní krátké cesty i vícedélkové dlouhé prásky tu prý lezcům skáčou přímo pod lezečky a hladké obliny či malé ostré lišty se tu mění v nekompromisní madla a tutové stupy. Nejdříve já a posléze i Černokněžník podléháme sladkému mámení a podléháme příslibu země lezení zaslíbené. Cíl i cesta je dána.

V pátek brzy ráno obětuji vlastní krev na oltář českého zdravotnictví a jedenáctá nás již zdraví na rakouských hranicích. Kousek za Vídní se k naší výpravě přidává chladiví deštík, který nám dělá doprovod víceméně až na konec naší cesty. Údolí Aosty je od nás vzdáleno cca 1200 km a nejlépe se jede po trase Rakousko, Německo, Švýcarsko a nakonec Itálie. Cestou tam jsme jeli přes Insbruck a zpět přes Mnichov. Obě varianty jsou zhruba stejné dlouhé. Daleko kratší je cesta z Rakouska přímo do Itálie, ale je nutno počítat s placenými italskými dálnicemi. Trasa 5ti set km stojí dle netu 50 euro a to musíte ještě zpět. Naopak švýcarská dálniční známka se dá levně koupit např. na aukru a posléze opět prodat.

Cesta rychle neubíhá, skoro celou dobu prší, švýcaři jezdí hrozně pomalu i v pravém pruhu až nakonec kolem půlnoci projíždíme tunel St. Bernarda, což nás stojí 21 euro a jsme konečně v Itálii. Po dalších deseti km najdeme trochu lepší parking a jdeme asi po 13ti hodinách jízdy chrnět.

Ráno zajedeme do Aosty do místního lezeckého shopu pro průvodce. Za malý bakšiš 28 korun evropských dostáváme do ruky krásnou barevnou knihu s více jak stem sektorů a určitě víc jak 2000 cest. Každá oblast je popsána i na mapce a kdo neumí číst z mapy a má GPS, nemusí též nic řešit. Trochu se najíst, něco vybrat a hurá do skal!

LEVEROGNE

První dva lezecké dny trávíme v oblasti Leverogne. Celá oblast leží asi dvacet km od Aosty, kousek od cesty směrem na městečko Courmayer, hned vedle stejnojmenné vesničky. Je rozdělena do tří sektorů s 71 cestami, přičemž nejpřístupnější sektor Metallica má 36 stezek od 5c do 8a. Pěkné lezení, skoro celý den ve stínu. Ideální přístup, kdy si zapakujete 20 m od skály a téměř celý den lezete ve stínu. Akorát ten vítr z hor občas neznal míru, ale na druhou stranu výborně motivoval k lezení, kterým se člověk zahřál. Aqua potábla je přímo ve vesnici a spát se dá hned u skály, pod kterou vede stará silnička, která je za závorou a auta zde nejezdí.

Leverogne

Nejvíce cest je kolem stupně 6a, 6b a 6c, což je pro nás tak akorát. Skálu tvoří jakási rula, místy připomínající šupinatou břidlici a člověk tu najde jak převisy, tak i kolmice a plotny. První den se opatrně rozlézáme, nečekaně hned ze startu padá 6b+ OS, což člověka příznivě po propršeném jaru naladí a motivuje. Fotogenická hrana s názvem Camelot za 6c láká a nakonec po napínavém tanečku s větrem pouští ve stylu PP. Krásná cesta vedoucí po vytlačující hraně, s nejtěžším místem na závěr v převise.

Některé jiné cesty se však oba dva dny vytrvale brání dobývání a věrně odmítají. Zatím co Antarktica za 6c nás jen chladně přijmula, nechala se jakžtakž přelézt, taková Analcolica za 6b+ se na nás pěkně vy….. a my na ni nakonec taky.

Camelot 6c PP

První rest day sjíždíme do údolí k městečku Villeneuve, kde si dáváme koupel a pár piv v místní hospůdce. Horké slunce italský lager však rychle vytahuje z hlavy a my se vydáváme hledat další bonbónek Ozein Mont Ross.

OZEIN MONT ROSS

Další dva lezecké dny trávíme v oblasti Ozeinu, protentokrát na parádním ementálu z vápna. Skála v nadm. výšce 1100 m, orientovaná na SZ nabízí téměř celý den stín, cesty okolo 25 m, dírky, lišty, obliny, převisy i kolmice a to vše krásně okořeněné vůní borovic.

První den nás přesvědčuje o nástupu formy. Výstup začíná u Bananarama 6b OS, dále pokračuje přes Poker 6c OS směrem k Piccolo Nose 6c+ OS a končí následující den u Black Jacku za 7a RP. Poté následuje opět sestup do dolin se zastávkou u každého stupně až k 6a+ a poslední metry stojí opravdu za to.

Ozein Mont Ross

Ztrápené těla léčíme každý večer poctivě iontovými nápoji značky Zlatopramen 11¨ nebo Pilsner Urquel 12¨ a také občas proložíme speciální výživou se zvýšeným, min. 51 procentním obsahem léčivé látky C2H5OH vyráběné z pravých moravských švestek. Zejména večery na kopci nad Ozeinem jsou kouzelné, člověk se až do pozdních hodin vyhřívá na slunci, popíjí pivko a vaří. Po celou dobu je přítomna samá vybráná společnost: po levici Gran Paradiso (4061), po pravici Monte Cervino (4478) a mezi nimi samotná Monte Bianco (4810). Příště…

Ozein Mont Ross

PARETE DEI TITANI

Po dvou odpočinkových dnech přejíždíme do údolí Val Ferret pod Grandes Jorasses. Nejdříve silnice, poté silnička a nakonec polní cesta končící u samoty Arp Nuova. Naším cílem je žulový sektor Paretei dei titani ve výšce 2 131 m a konkrétně cesta Ahi Ahii za 7a o délce cca 400 metrů.

Přijíždíme navečer, hodinovou vycházkou natrénujeme nástup. Nezvyklé večerní chladno okolo 6 stupňů nás však neděsí a statečně mu odoláváme v autě.

Ahi Ahii

Ráno vstáváme brzy a po osmé dorážíme pod stěnu. Díky brzkému budíčku jsme první, což se ukáže jako velká taktická výhoda. Kolem deváté doráží pod stěnu, kde vedou ještě dvě další cesty, jedna za 6b a druhá za 6c, hromady lezců. To už však máme první dvě délky za sebou. Ta první je za 6b a je spíš taková rozlezová, je zde pouze pár krátkých težších kroků, druhou za 5c přebíháme velice rychle. Po deváté nás začíná pronásledovat několik dvojek lezců, zkouší nás obklíčit několika variantami a nahnat strach krátkými trenkami, tričkem bez rukávů a několika preskami. My však vybaveni těžkými zbraněmi – smycemi, mikinami a šusťákovými bundami či přilbami se nelekáme a dál bez jediné ztráty či zaváhání zdoláváme další tři 50ti metrové délky za 6a+. Tanečky v plotnách a madlovité převisy pro nás nejsou překážkou. Délky jsou úžasně odjištěné a lezení je naštěstí mnohem více než cvakání. Kolem jedenácté dolézáme na travnatou plošinu, kde ve slunci pokládáme svým pronásledovatelům pasti v podobě batohů se šustkami. Jaké je však naše překvapení při pohledu dolů, když všechny dvojky pod námi uhýbají do lehčích cest. Dále lezeme již sami, pouze s jedním zavazadlem s dvoulitrovou lahví vody.

Ahi Ahii

Další, spíše technickou, délku za 6b+ vytančím po krásné hladké plotně a po 40 m zaštanduji a Černokněžníka čeká naopak silovka v mírném převise. Psaná sice za 6b, obtížností ale přinejmenším také za 6b+, též poctivě dlouhá. Drobné chyty, daleko od sebe dávají tělu zatíženém objednanou vynáškou pěkně zabrat. Dolezu na štand, utřu pot z čela a mrknu na následující etapu.

Ahi Ahii

Předposlední úsek je kolmé, monolitické 7a v krásné červené žule. Jak tak hledím, vidím, asi ve čtvrtém nýtu, karabinu. Asi ji tu někdo zapomněl, když rychle valil nahoru, dedukujeme s Tomem. Pomalu se začínám soukat směrem nahoru, zezačátku spíše sedmičkové lezení těžkne a nýt pod karabinou docházejí viditelné chyty a začíná hra na boulder. Pečlivě sedám, hážu šest na logiku a čtyři na sílu a po krátké chvilce přemýšlení a dumání zkouším řešení této logické hádanky. Bočák pro levačku, pravačku na lištičku, levou nohu na malý stupík a pravou jen tak na tření. Levou ruku na oblý bočospoďák, pravou opatrně natáhnout nad lištu do malého oblého bočáku na tři prsty a pomalu stoupáme na malý stup. Levou ruku v oblém bočáku posunout trochu výš, obě nohy k sobě a na špičky, nehty pravé ruky rychle zabořit do lištičky nad hlavou, nohy na tření a hlavně stoupat. Jo a někdy v půlce toho všeho a spousty dalších jiných pohybů vycvaknout starou karabinu a nacvakat si vlastní. Pak už parádní velký spoďák, sem tam nějaký koutek, převísek či plotýnka a člověk je u štandu. Teď už jen poslední délka a jsme nahoře. Tomáš dolézá na travnatou poličku, kde sedáme, pijeme, dáváme cigárko a kocháme se výhledem do údolí. Radost nám nekazí ani tříhodinové slanění, nicméně dole pod stěnou jsme jedni z posledních.

Ahi Ahii

Další den zkoušíme obroušené prsty v blízkém sektoru Andrea Cioli, pár 6béček a 6céček nás však nekompromisně usvědčuje z únavy a tak jen spíš hledíme do údolí, kecáme a jíme a jaksi podvědomě se loučíme s horami. Na závěr osvěžující 6ti stupňová koupel v potoce pod ledovcem, večeře a spát.

Andrea Ciola

Cesta domů je kapitola sama pro sebe. Opět v dešti, ucpané a rozkopané dálnice a jako třešinka na dortě, tříhodinová cesta mezi Lincem a Vídní v průtrži mračen a po 17 hodinách řízení opět doma. Radost??? Vždyť co by člověk pro pěkné lezení nepodnikl…

A samozřejmě tisíceré díky patří našemu sponzorovi ve věci luxusních alkoholických nápojů, kterým byl 3t2p8n.

yarrica