FotoGalerie
Pálavské 7-ičky  (31.9.2002)
Dne 31.9.2002 proběhl v okolí Pálavy závod v triatlonu. Trať sestávající z 1077m plavání 40777m jízdy na kole a 7077m běhu, zdolal v nejlepším čase h min Mário.I tak by mohl znít článek referující o jedné ze skvělých akcí organizovaných naším klubem. Ale protože nejsme žádné tuctové periodikum, musíme se na celou záležitost podívat ze všech možných (i nemožných( pohledů.I když jsme v loňském roce uspořádali 0. ročník, příprava na ten letošní byla náročná, nákladná, na nervy,...Délka všech tratí se podle předpokladů prodloužila tak výrazně, že sportovní hodnota akce vysoce přesahovala složku společensky-alkoholickou.Jak bývá u triatlonu zvykem, začíná se plaváním. Určit úsek pro tuto disciplínu by se mohlo zdát v oblasti Novomlýnských nádrží jako naprosto bezproblémové, ale nezanedbatelná část energie organizátorům ubyla, než mohlo vzejít definitivní rozhodnutí, že plavat se bude přes rybník ve Strachotíně. Vodní hladina kopírující zakřivení zemského povrchu, působí dojmem, že i při tom plavání se musí člověk pachtit do kopce. Jinak organizátoři vážně uvažovali o zřízení zpomalovacích šikan. Ani Strachotínský hastrman neměl vážnější výhrady vůči závodníkům a nepřipravil žádné nástrahy, takže při plavání prakticky nebyly žádné komplikace.Trať pro kolo jsme plánovali delší už od loňské přípravky. Naše představy směřovaly k Mikulovu a zpět pod Pálavu. Tato idea nám vydržela do chvíle,než se do organizace vložil Petr Sedláček, který rozhodl, že trať musí být v neustálém kontaktu s Pálavou. Tak vznikla parádní šílenost dokonale prověřující kvalitu nejen závodníků, ale i jejich šlapohybů. Neskutečně nekonečná stoupání, nebo skutečně vražedné sjezdy sice nabízely spoustu možností pokochat se... Ale asi všichni měli jen jedinou myšlenku - přežít. I mně se podařilo závod (ne)úspěšně dokončit, ale kolo už asi bude téměř na odpis. Nevím, jestli má nostalgie, nebo jeho historická hodnota, či snad můj ekologický přístup mi zabránil založit divokou skládku a dopravil jsem ho až do "Horních" ke hřbitovu, kde už o něj bylo postaráno. A z tohoto místa začínala trať pro běh. Stejně jako kolo - dost výživná a navíc jsem si neustále ověřoval, že co je malé je také milé. Třeba žádná žena ani vlastní, ani nevlastní, ani jiná mě nedokáže tak obletovat, jako malý tvoreček, který se nazývá komár. Navíc jako by mu záleželo na tom jaký dosáhnu čas. Kdykoliv jsem chtěl zastavit, hned mne doslova popichoval k dalšímu pohybu. Skutečně, šíleně "milé". Tak jsem se nějakým způsobem (už jsem ani moc nevnímal) dostal do cíle. Ten se nacházel na okraji obce Klentnice v usedlosti zvané PONY RANČ. Relaxace a doplnění energie je na každé takové akci ten nejlepší počin. Nejinak tomu bylo i v tomto případě.

Luděk